Pověsti a legendy

V polovině 17. století začaly v jednom čínském kantonu hromadná dětská úmrtí. Lidé si brzy povšimli, že v době jejich smrtelného zápasu se poblíž vždy vyskytuje sova. U umírajícího dítěte tedy začal vyčkávat lucištník a číhal, až se sova objeví. Když přilétla, podařilo se mu jí postřelit a ihned se vydal po krvavé stopě, kterou za sebou zanechala. Ta ho nakonec dovedla až ke služebné, ležící na zemi s prostřeleným hrudníkem. Zjistilo se, že v noci vždy vylétala živit se dětskými mozky. Poté, co byla zaživa upálena, epidemie dětských úmrtí ustala.

Argentina

Lóbisónem se obyčejně stává sedmý syn (zatímco sedmá dcera je předurčena stát se čarodějnicí). Když se promění v osrstěnou nestvůru mající současne vlčí i lidské rysy, toulá se lobisón v hornatých a pahorkatých oblastech a požírá převážne mršiny. Nicméně pokud je vyrušen člověkem, okamžite zaútočí. Oběti (muži stejne tak jako ženy) se, pokud přežijí, také promění v lobisóny, avšak to se stává jen velmi zřídka, neboť vetšina lidí se jeho zubům a drápům neubrání a zraněním podlehnou. Lobisón je považován za neobyčejne zuřivého a nebezpečného tvora. Také se traduje, že k proměně v lobisóna stačí dostat se do kontaktu s jeho slinami (tady se nabízí zajímavé srovnání například se vzteklinou).
Počátkem 19, stol. byla v Argentine víra v lobisóny tak rozšírená, že rodiče se ke svému sedmému synovi (linie nesmí být prerušena narozením dcery) nehlásili, nebo ho nabídli k adopci a traduje se, že několik takovýchto chlapců bylo dokonce zabito... Z tohoto důvodu vydal argentinský prezident roku 1920 nařízení, podle kterého každý sedmý syn automaticky spadá pod božský patronát prezidenta a u příležitosti křtu (kdy tento svazek vstupuje v platnost) obdrží zlatý prívěsek (v textu bylo golden medal, nevím, co si mám pod tím přesne představit) a také za něj stát platí školné, a to až do jeho jednadvaceti let. Toto nařízení splnilo svuj účel a ukončilo strach z lobisónů (a nejspíš také přispělo ke zvýšení porodnosti). Doposud je stále v platnosti a prezident se občas (obzvláště před volbami) osobně účastní křtů svých adoptivních svěřenců...

Brazílie

V Brazílii se z člověka stává "lobisomem" pokud je sedmým mužským potomkem stejného otce a matky... Poprvé se proměňuje po dovršení 13, roku (povšimnete si tradičních magických čísel) a to vždy o půlnoci, v době 40ti denního půstu před velikonocemi a pouze do druhé hodiny ranní..
V některých oblastech Brazílie (které se více méně shodují s oblastmi portugalské kolonizace, skrze kterou se tato pověra do Brazílie dostala) se prokletý člověk promění ve vlkodlaka, pokud v pátek (nejlépe třináctého) za úplňku přejde přes križovatku (křižovatky byly už ve starověku spojovány s Hekaté, bohyní čarodějnic a obecně ani v českých pověrách se s nimi nepojí nic moc dobrého...)

Finsko

Finští vlkodlaci jsou kupodivu spíše melancholičtí tvorové. V severských mýtech a legendách se člověk obvykle mění ve vlkodlaka aniž by si to skutečně přál, buď náhodou (tím, že dělal něco, co ho v něj promění aniž by o tom věděl), nebo že ho nějaká čarodějka očarovala (ve finském podání většinou pocházela ze Švédska, ačkoliv samotní finové nebyli v magii žádní začátečníci). Nebohý vlkodlak (který v této podobě setrvává ve dne i v noci dokud kouzlo není zrušeno) se potuluje okolo domů, občas žere dobytek, lidi jen velmi zřídka a čeká, dokud ho někdo nepozná. Pokud se to někomu podaří (často například jeho matce) je schopná ho vysvobotit tím, že ho osloví jeho vlastním (křesťanským) jménem, nebo mu podá skývu chleba. Někdy se ovšem stane, že vlkodlakovi, i poté, co opět získá lidskou podobu, zůstane až do smrti jeho vlčí oháňka. Sauny v některých finských domech skutečně mají na lavičce, (prkýnku nebo na čem se to tam v sauně sedí) otvor - zřejmě určený pro oháňku bývalého vlkodlaka.
Jižní soused Finska, Estonsko, je také známé svými vlkodlačími legendami. Ve finštině je Estonsko někdy nazýváno "Viro" a je zajímavé, že vlkodlaci byli jednu dobu Finy označováni jako "vironsusi" (Estonský vlk). V této souvislosti je ale nutno z etnografického hlediska poznamenat, že "vironsusi" zároveň také znamená to samé co vlkodlak, (tedy vlk-člověk) a do souvislosti s Estonskem začalo být dáváno až zpětně, v souvislosti s jeho reputací vlkodlačí země.

Norsko

Podle norských legend se člověk může proměnit ve zvíře, pokud na sebe navleče jeho kůži (toto se vyskytuje v modifikované podobě i v jiných kulturách - opasek z vlčí kůže, ptačí peří apod.). Bůh Loki se tímto způsobem často proměňoval a měl v zásobě mnoho kůží (včetně červí a bleší).

Portugalsko

V Portugalsku jsou vlkodlaci obecně nazýváni lobis-homems. Ve 14. stol. byl jeden z druhů lobis-homem velmi rozšířen. Na rozdíl od většiny ostatních národů představoval portugalský vlkodlak kupodivu zdvořilého a přátelského tvora. Když se nějaký člověk dostal pod vliv kouzla, stačilo mu k proměně na ve vlkodlaka pouze přijít na křižovatku (ono tradiční ohnisko zlých sil) a začít se plazit po zemi. Poté se coby lobis-homem potuloval krajinou a hlasitě vyl, nikomu však neubližoval. Tato politování hodná bytost byla snadno rozpoznatelná od vlka, neboť její ocas byl kratší než vlčí a porostlý žlutou srstí.
Kromě něj se však v Portugalsku vyskytoval ještě jeden, zcela odlišný druh. Byl to jakýsi démonický protipól výše zmiňovaného vlkodlaka. Nebyl zdaleka tak obvyklý a měl přímou spojitost s černým uměním. Zlí lobis-homemové mohli být rozpoznáni podle tvaru očí, či přítomnosti ďábelského znamení na nějaké části těla.

Rusko

Osoba hodlající proměnit se ve vlkodlaka odejde do lesa, zabodne do stromu měděný nůž a tančí oko něj, pronášeje přitom příslušná zaříkání. Poté se její duše zmocní duch Vlka.

Řecko(o prvním vlkodlakovi)

Byl jednou jeden král, jmenoval se Lycaon a ten vládl krutou rukou. Tak krutou, že se to doneslo až k bohům na Olymp. Zeus nevěřil a chtěl se přesvědčit sám. Převlékl se tedy za člověka a vešel do Arkádie. Bylo to ještě horší, než si myslel. Zašel tedy navštívit Lycaona, aby mu domluvil, ale král mu nevěřil, že je bůh. Řekl si, že si ho vyzkouší. Pokud jsou bohové vševědoucí, tak toho lháře jistě prokoukne! Dal tedy nicnetušícímu Diovy na talíř lidské maso. Když to bůh zjistil, rozzlobil se tak, až Licaona proměnil ve vlka a vyhnal ho do lesů. Na památku této události si Arkádijcí každých devět let mezi sebou zvolili jednoho, který pak až do další slavnosti putoval krajinou coby vlkodlak. Kvůli tomu se v sousedních zemích rozšířila pověst že arkádijci místo bohů uctívají vlkodlaky.